Zase po dlouhé době jsem zasedla ke svému psacímu stroji a rozhodla se, že zas odhalím část svého “já“ (no docela často se táži, jestli jsem to opravdu já). Ale to jen proto, aby compu nezlenivěli tvořivé součástky, aneb ty co mi pomáhají přetvářet mé postižené myšlenky do ještě postiženějších vět.
Nemám momentálně žádné velké nutkání tu sedět a kazit si oči, ale ten počítač by fakt zlenivěl a co kdyby, až se budu potřebovat vypsat, už zlenivěl na tolik, že by mé myšlenky nedokázal zpracovat. To by byla katastrofa, co bych já pak dělala? Ten zbytek přátel co mám by ode mě utekl, protože bych je v jednom kuse plnila svou negací a svými těžkými myšlenkami. Ne, že bych do nich normálně nic takového nehustila, ale tak nějak se to vyrovnává s tím, že něco sem napíšu a něco jim řeknu – vyváženost nadevše.
Tohle mě přivedlo k zamyšlení nad životem. Přesněji nad otázkou radost a smutek.
Uvědomila jsem si, že člověk se mnohem častěji se s okolím dělí o své neštěstí, smutek a deprese, ale málo kdy předává druhým svou radost, štěstí a lásku.
Když má člověk depresi nebo ho něco trápí, hned volá svému příteli, aby se mohl vypovídat ze svého neštěstí, ze svých problémů.
Kdežto když je člověk šťastný a veselí snaží se být mezi lidmi, kteří jsou také veselí. Málo kdy se stane aby zavolal příteli, který je smutný a pokusil se mu kus své radosti a štěstí předat.
Dokonce v tu šťastnou hodinku občas nechápe ty, kteří ho míjejí se slzami v očích a s vráskami na čele.
Já nejsem výjimkou. Také sem píšu mnohem častěji, když mě něco deptá, nebo jsem smutná, či mám depku.
Des jsem v celkem dobré náladě. Dost často něco nevychází, ale dýchám dál, tak co.
Hlavně když květy voní, slunko svítí, je pořád co dělat a je vždy za kým jít a obejmout ho.
Komentáře
Přehled komentářů
z toho přesmutného smutku jsem dneska ráno málem zapomněla vystoupit z autobusu. maminka vymyslela důmyslný plán, třídnímu jsem se dnes omluvila. a rovnou mu vmetla do tváře, že není hezký, že o mě říká, že chlastám, kouřím a fetuju. zakopána válečná sekera a já si můžu říct, že jsem dobrá. protože omluva byla na jeho místě. on na mě řval, byl hnusnej, on udělal chybu. já ne. ale já se omluvila, sklopila hlavu a teď ho mám na háku, blba. cha důmyslné... musím jít
=>
(Gan, 14. 5. 2007 22:50)
Nebreč, není proč ronit slzy... chápu také nemám své dny. Neříkám, že nikdo kolem sebe nerozdává radost... snad každý ji jednou daroval, ale pořád převažuje předávání slz a depresí. Také nechci tvrdit, že je to špatně, nebo dobře - prostě to tak má bít, člověk si má pobrečet či postěžovat někomu na rameni. Jen chci tímto říct, že když je člověk šťastný je to nádherné a měl by tu nádheru umět rozdat, aby se cítili nádherně i ti okolo - aby se cítil šťastně a nádherně celí svět.
Na třídního se vybodni, nadechni se podívej se mu do očí, povznes se a usměj se na něj - ne panovačně, ne pohrdavě, ne vyzývavě- ale soucitně, věnuj mu sekundu soucitu a své krásy, možná pochopí a jestli ne nemá opravdu cenu se s ním dál zabívat je to hákovec obecný a ty můžeš tak maximálně pověsit do skříně mezi moly.
A svátek matek? Nic si z toho též nedělej... Já aň nevím, že nějaký byl a podle mě to ani neni důležité. Tvoje mamka ví, že jí máš ráda a můžeš jí to dokazovat každý den. Každý den jí můžeš obejmout, pohladit, přinést jí právě rozkvetlou kopretinu.... každý den tvého a jejího života pro vás může bít svátkem.
Tak už neplač, odhrň vlasy z čela a rozhlídni se kolem sebe - jaro je tu a sním i tolik radosti a pokud tě někdy přepadne smutek, zkus si ho užít i ten smutek má svou krásu a hloubku.
ahoj ségruš
(Lamentia, 14. 5. 2007 21:29)
ahoj, já, začíná se mi blbě. dlouho jsme spolu nemluvily. před chvílí jsem zase bulela. dneska nemám svůj den. ale říkala jsem si, že když už jsi sem konečně něco napsala, tak ti taky něco napíšu. jak jsi říkala, že se lidi většinou dělí jen o smutek, je to fakt. častokrát jsem ti volala, když jsem byla smutná. ale taky si pamatuju jednou, že jsem šla domů, byla tma a hvězdičky a to jsem ti taky volala. ale to jsi byla asi smutná tou dobou. jinak, já se pilně snažím kolem sebe rozdávat sluníčko co to jen jde. ale dneska to nešlo. včera jsem zapomněla na den matek i když jsem jej v pátek bráškovi připománala. večer mi to mamina připomněla a já už měla v očích slzičky. ráno jsem dostala vynadáno od táty, že jsem si nevzpomněla. můj třídní mě nesnášel. dneska na mě křičel. během posledních čtrnácti dnů na mě vyjíždí, řekl, že jsem feťačka. ne, necítím k němu nenávist. jen mě to zraňuje. chm, dneska nemám den.
tak jen, že jsem ráda, že jsi zase něco napsala, ráda to čtu.
pá
Lamentia
(týhýhý takle bude vidět to jméno pořádně, 15. 5. 2007 16:28)