Zahořkle sleduji plamínky štěstí. Jak se rozsvěcejí a pak zhasínají.

Jednou si člověk myslí, že štěstí přišlo k němu, že už ho neopustí a pak přijde prudký sráz. Sráz který nečekal a který ho vrhne zpátky do drsné reality, kde se vše mění mžiknutím oka.

Jednou si veselý, jednou si smutný, jednou jsi nahoře, jednou jsi dole – to vím a vím, že to tak je, ale proč vždy ty chvíle dole trvají déle než ty nahoře?

Řekla jsem si, že nebudu oddělovat dobro od zla, vše je vždy dobré. Budu proplouvat neutrálním pásmem mezi nahoře a dole.

Snažím se o to. Ale asi nejsem určena pro toto bytí. Jak mile se začne schylovat ke zlomu a já se snažím uklidnit svou duši, nedokážu to, stejně vybuchnu jako sopka a zahltím se pocity a city stejně jako prve. Má mysl je zmatená, co má si počít? Snaží se zase vše uklidnit, ale to nelze. Lávu už nejde vrátit zpět, stejně jako nejde zahodit to co se stalo.

Asi smířit bych se měla, že vždy půjdu do kopce a z kopce. Za chvíli už možná přestanu opravdu vnímat rozdíl mezi dobrem a zlem. Budu to vnímat jako jedno. Jen se bojím, aby to jedno nebylo právě zlo.