Jako kolotoč se točí svět? Možná, ale já každopádně za reji paty do země, vyskočím a budu se jen koukat jak se těm ostatním z toho točí hlava. Občas se někdo taky probudí a půjde k těm, co už ten naprogramovaný blázinec nemohli vydržet a nebo pochopili, že z něj můžou uniknout.
Točí se točí lidstvo, točí se točí, jak na Slepou bábu, točí se točí, podle toho, kdo nahoře píská. Proč ale poslouchat toho, kdo má falešnou flétnu? Protože je to jednodušší? Ano, to je, ale za jakou cenu? Za cenu, že vidíš jen to co máš a nevnímáš pravdu. Potom táhneš jako stádo krav určených na porážku.
Co s tím? Jak dostat se z davu těch tupohlavců? Jednoduše, procitnout a otočit to svým vlastním směrem. Být svůj a přesto všemu otevřen. Být svůj a přesto naslouchat. Být svůj a přesto přijímat vše co proudí kolem, co proudí k nám. Přijímat. Ano, ale tak jak my to cítíme, jak my to vnímáme a jak to my vidíme, ne tak, jako ten vedle nás, ne tak, jak to říká ten nad námi. Jen pouze a jednoduše tak, jak to cítí naše srdce. Je úplně jedno co řeknou ostatní, je jedno co bude dál, vše tak má být, protože to co činíš jde z tebe. Ty sám se točíš, tam kde chceš, kdy chceš a kterým směrem chceš a když nechceš? Jednoduše vše vlastní vůlí zastavíš.
Zdá se to lehké? Je i není, není a je. Je to cesta jako každá jiná. Někdo jí pochopí teď, někdo až zítra, někdo za rok, někdo před svou smrtí. Každý pochopí. Lehká i těžká? Sama se tážu, jak to je.
Těžká právě díky tomu, že člověk musí naslouchat a klestit si cestu sám, přijít na vše sám a nejednat podle předepsaných šablon. Neupustit od toho co je a nepodlehnout zase hejnu cvičených papoušků. Nenechat se zastrašit, protože strach je hlavní zbraní “Velkého Bratra“. S lidmi, kteří mají strach, se dá lehko manipulovat. Nenechme sebou manipulovat ani nebuďme manipulátoři.
Lehká. Lehkost této cesty spočívá především ve své nenucenosti. Pokud se člověk odpoutá od kolotoče, co mu brání v jeho dalším putování? Vše je najednou jasné. Můžeme se dotknout pravdy a pomoc k ní těm, kdo pomoct chtějí. Lepší žít v pravdě ač občas kruté, než žít ve sladkém nevědomí.
Možná beru někomu slova z úst, je dost lidí co říkají totéž. Jsem ráda, že tu jsou,mám v nich útěchu, pochopení, mám se od koho učit. ( Né být manipulován, to ne, učení není manipulace, učení je ukázání cest, možností… na mě je zda přijmu učení, cestu, možnost. Na mě je, jak si to přeberu.) Mnoho lidí se touto myšlenkou zaobíralo, zaobírá, píše, přednáší, ale hlavně po této cestě jde a takto žije.
Ano, snadno se mi to píše, mnohem snadněji, než se mi tak žije. Říkám si však, že kdyby nic jiného, tak vím, že to tak je. Uvědomuji si. A uvědomění je první krok. Kdyby nic jiného, tak mám nakročeno.
Co ještě dodat? Mnoho by se dalo říct, mnoho diskusí by mohlo být. Já budu ale už mlčet, je dost nad čím přemýšlet. Je dost toho, co musí člověk strávit, přijmout …
Zbývá jen mlčení, zpěv ticha a nový úsvit.