Tak si tu tak sedím uprostřed noci ….
Celé údolí tichounce pochrupuje, jen občas ze spánku vyštěkne pes nebo nějaký opilec upustí láhev z ruky, cink, cink, cink, nese se břinkot skla až do mích oken. Cinkot se nese … vnikne mi otevřenými okny do pokoje a tady se odráží od stěn a mísí se se saxofonem Cannyho Garretta, jehož hudbu sem si momentálně dost oblíbila a po večerech si jí pouštím …. Vřískání altového sága a můj větráček v compu vytvářejí idylické melodie, do toho občas dolehnou pazvuky z Údolí dutých hlav…..paráda. To vše završují různí hmyzáci, které zlákala má lampička na stole a s občasným ,ssss, ssss, sss, se smaží na žárovce (chuděrky – jsem na ně ošklivá – no nedá se svítit as v příštím životě budu muškou …a pak se někde přismahnu na svítidle).
Snažím se z flašky dobré vody vymámit ještě pár kapek nedobré již nestudené vody a zaháním představu o tom, že jestli nechci aby mě bolela hlava, měla bych si jít pro další.
Myslím, že tato myšlenka bude úspěšně zahnána a mě palice jako obvykle bolet bude, ale to jsem celá já.
Svlékám si nepotřebné kusy hadrů co mám na sobě a odevírám okna ještě o něco více….
Ještě vyčesám své chrouny do vysokého ohonu …… už mě nenapadá žádný prostředek, který bych teď v noci mohla použít pro své ochlazení.
Jo jo, je opravdu vedro …. co vedro hyc s velkým H a pořádně tvrdým Y.
Né, nechci si stěžovat na to jak je velké. Jen chci, aby byly vaše představy o počasí v tomto dni a noci jasnější.
Minulí týden jsem si marně snažila vybavit, jaké to je, když po čele stéká horký pot a v člověku se i kosti opékají. Nešlo to.
Prostě, když už mám všechny ponožky a boty mokré a celý týden jsem odkázaná jen na teplo spacáku a občasného horkého čaje… jde to těžko si vybavit jiné počasí než bahnité mokré ufoukané …..
A najednou se probudím a vidím na obloze modro a slunce. Půda pod nohami tvrdne, svetr usychá, místo čaje raději volím vodu s citrónem.
Tu další změna přichází. Kůže pálí, špatně se dýchá, vše je uspáváno v prachu a horku.
Minulé dny ve mediích honilo spousty keců o tom jak je začátek léta nehezký a že hodně moc prší ….Teď se zase roztrubuje jak rtuť stoupá a kolik úpalů kdo má ….
Ještě před pár hodinami všici volali od větru a proudů vody své prosby o trochu toho sluníčka.
Teď všici mžourají do slunce a volají o kapku vody.
Skoro nikdy nejsme spokojeni s tím co nám počasí nadělí…
Ano, možná jsou to extrémy, ale tak to poslední dobou je se vším. Je nám nabídnuto extrémně toho nebo extrémně toho nebo extrémně mnoho či extrémně málo. Nikde nám není nabídnuto trochu toho a trochu toho nebo trochu tohohle a trochu tamtoho. Ne, střední cesta nám nikdy nebude nabízena ani vnucována. Střední cestu si musíme najít sami ať už jde o jaký koli extrém.
Nezazlívám slunci, nezazlívám mrakům. Nezazlívám opatrným, nezazlívám dobrodruhům. Nezazlívám hloupím, nezazlívám přechytračeným. V čemkoliv a v komkoliv se dá nalézt symbol extrému, ale také symbol vyváženosti.
A proto si na závěr toho všeho přece jen půjdu pro něco k pití a myslím, že zvolím ledový čaj z meduňky a citrónu.