Ták už je to za námi. Naší první Portu jsme ve zdraví přežili a docela jsem se u toho zasmáli, když už nic jiného tak alespoň smích. Neumístili jsme se na prvních třech místech a ostatní nebyla vyhlášena takže ani nevíme, jak bychom na tom jinak byli. Možná je to dobře, protože chyby byly, teda to jsme především zjistili až na nahrávce, ale s tím už nic nenaděláme.
Pro nás bylo a je hlavní, že jsem si zahráli na velkém podiu, s odposlechama a zvukařem v zádech nebo spíš v zádech hlediště.
A pocity z toho všeho? Řekla bych, že jsou smíšené. Jednou má člověk pocit, že to bylo naprosto super, po chvíli zas, že by to nejradši zabalil a šel se zahrabat.
Pro mě osobně to byl ale jakýsi způsob adrenalinu. Někdo má adrenalinový sport, já mám asi adrenalinové stání na podiu. To nebyla tréma, tu moc dobře znám. Teda tréma to byla taky, ale plus něco dalšího, vzrušení, radost, rauš a to nejsme žádná metalová kapela (když to ještě ke všemu duní, to musí bejt). No prostě to bylo po prvé a bylo to alespoň pro mě krásné a za nic bych to nevyměnila (ten dojem kdy prsty sami od sebe jedou po klapkách, do očí žhavý světlo a někde zpoza mlhy se slyším v odposlechu), jó tak tahle práce by se mi líbila. No snad nám to vydrží aspoň do té doby než se tohohle pocitu nabažím.
Pár fotek :
Po náročném výkonu hurá spinkat :0)
