Cítím bolest, strašlivou bolest, tu kterou člověk cítí, když něco ztratí. Cítí ji, když ztratí přítele, když ztratí svou láskou nebo když ztratí něco, pro něj cenného. Co jsem ztratila já?

Pořád něco ztrácím a vždycky mě to zamrzí, ale tentokrát jsem ztratila něco pro mne velmi cenného.

Jste z toho zmateni ? Já též. Když  nám zmizí některé hmotné a nehmotné věci kamsi, jsme všichni zmateni.

Zmatek se ale dostaví až po chvíli, alespoň tomu tak bylo momentálně u mě.

Já nejdřív zuřila...... Byla jsem v domnění, že svou denní dávku energie jsem již vyčerpala, ale náhlá situace ve mně probudila takovou energii, že kdyby jí někdo vzal a nacpal do hlavice bomby, její účinnost by převršila výbuch atomovky. Naštěstí, žádný vědátor po mém boku nebyl a já se musela se svým vztekem vypořádat sama.

Emoce se nemají dusit a tak jsem je nedusila.... teda s mírou. Abych se vybila, pořádně jsem si zakřičela (v mém případě to spíš vyznělo, jako něco mezi řvaním a vrčením....), zanadávala ( jako dlaždič a hůř ... Ani nevím, že taková slova znám....) a málem jsem si utrhla prst i s prstýnkem, který se stává dost často obětí mé nervozity či vzteku.

Za chvíli má energetická bomba vyprchala a její kráter vyplnila lítost, bezmocnost a absolutní beznaděj. Moře se vylilo a uhasilo poslední plamínky požáru. Mrtví lidé, zvířata, vše kolem .... absolutní lítost. Vše se zdálo tak marné, tak zbytečné. A teď tu sedím vyčerpaná, smutná, bolest naplňuje pustý ostrov. Sedím tu a nepodřezávám si žíly, jak je dnes In a Emo. Nelámu vztekle tuhy, jak o tom zpívá Karel Plíhal. Patřím k té éře pisálků, kteří berou do ruky pero, sedají k psacímu stroji nebo ke compu, kdykoliv někdo přiškrtí jejich Já.

Vy jste asi stále zmateni, protože jako obvykle as netušíte oč tu kráčí. Prve jsem neměla v úmyslu to sem psát, ale teď si říkám: „Tak co stejnak, už mě znáte pomalu lépe, jak já sama sebe.“ Jste Ti  na druhé straně. Ti co z nějakého (mě neznámého důvodu) občas zabrousíte a čtete. Při myšlence na Vás se mi vybaví malí kluk skládající puzzle (nebo jak se té skládance říká). Pomalu skládáte kousky dohromady a jednou možná složíte celý obrázek, na kterém budu já. Ne, nikdy mě vlastně nemůžete složit do konce, protože člověk je tak složitý, že složit ho celého nelze. Spíš mě jednou třebas potkáte na ulici a řeknete si: „ Tu odněkud znám...“  No, jasně znáte mě, jsem ta, co patří mezi miliardy pisálků. Jsem ta co patří mezi ty prazvláštní případy dislektiků, kteří rádi čtou a píšou, ač špatně. Jsem ta, co se stejně jako vy protlouká životem a na rozdíl od vás, vše vidí moc černě a pesimisticky.

Tudíž i věc která se mi vlastně ještě zcela neztratila, ale mám dojem, že se ztrácí, tam do pryč... by se jiným zdála banální a vůbec by se kvůli ní nevzrušovali. Já už sem ale taková, jaká jsem a mě se to dotklo nebo spíše to do mě vrazilo.

Když už se rozhodnu do něčeho jít, jdu do toho na plno. Pokud  do toho nejdu na plno, brzy to zruším, protože by to bylo zbytečné. Už to budou skoro dva roky (uznávám, není to moc), co jsem se rozhodla pro dlouho předem omílanou věc. Vše se tedy pomalu začalo rodit a já do toho šla s chutí a nadšením. Bylo to bláznivé. Vyvíjelo se to a vše šlo do předu. Pak nastal zlom, stagnace, mrtví bod. Znovu se začalo zdát, že kola byla rozpohybována a se stejnou chutí, nadšením a zaujetím točena. Teď se táži sama sebe, zda to náhodou nebyla jen iluze, toho že se něco otáčí... Spíš se otáčel jen začarovaný kruh.

 Dobrý, ale ještě do minulých chvil jsem se zuby nehty držela své iluze. Teď najednou Džžžžž, grrrrr, cvak, stačil jediný telefonát a všechno je v tahu.

Bylo to jako vychovávat své dítě. Dát mu jméno, učit ho chodit, mluvit tím správným jazykem a používat ty správná slova, učit ho naslouchat a dívat se tím správným směrem, nebát se s ním projít změnou ........... najednou nic.... dítě pomalu, ale jistě umírá a já přemýšlím, že bych mohla ukončit jeho trápení a stát se vrahem. Stát se vrahem a zároveň sebevrahem ..... protože končí to, co mě tak moc naplňovalo a bavilo. ..........

- Všechno je vyřčeno a odnášeno do septiku, jenom mě tady zbývá prodýchat pár okamžiků – Text tak známí a tak často použitelný, ale i on se postupně ztrácí. Kde skončili všechny ty krásné texty, které znali v době, mně neznámé a v době mého narození, všici zpaměti? Autor této písně už mé generaci skorem  nic neříká. Jen notoricky známí - Tři čuníci a Když mě brali za vojáka- jim znechucují hodiny hudební výchovy.

Na rozdíl ale od jiných textů , tyhle mají takovou duši, že ač možná zavaleni vlnou doby přetrvají.

Sahám pro kytaru a otevírám zpěvník již zmiňovaného autora. Jsou to jen slova, akordy, noty, přesto mi dokážou dodat odvahu a připomínají mi, že v tom nejsem sama, že konce jsou novými začátky, že TO CO ZTRATÍME, VŽDY NALEZNEME. JEN TROCHU JINAK, NEŽ JSME ČEKALI.